V současné době (leden 2015) ministr školství uvažuje o zavedení povinné docházky do posledního ročníku v mateřské škole. Tím by se musel změnit Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání – část třetí, hlava I, § 36, odst. 1, kde se píše: „Školní docházka je povinná po dobu devíti školních roků, nejvýše však do konce školního roku, v němž žák dosáhne sedmnáctého roku.”
Proč to dělat a co s tím souvisí?
Než se však rozhodneme pro změnu zákona, je nutné si zodpovědět dvě základní otázky. Proč učinit poslední rok docházky do mateřské školy povinným? Co všechno je s touto změnou spojené? Na první otázku se od politiků dozvídáme, že tímto krokem chceme „donutit“ nerozumné a neschopné rodiče, kteří se svým dětem nevěnují, aby své děti umístily do mateřské školy, kde se jim dostane řádné výchovy a přípravy na základní školu. Zdá se to jako návrh s ušlechtilým záměrem. Nicméně všem nám je jasné, že zde mluvíme o dětech převážně romských, které vyrůstají „na ulici“. Nicméně politická korektnost současné doby nám to nedovoluje pojmenovat přímo. Tím se nestavím do role rasisty, naopak, pojmenováním problému můžeme začít hledat skutečné řešení problému. Skutečným řešením je zaměření neziskových organizací na romská gheta a účelně mířená pomoc za podpory státu. Není nutné kvůli tomu plošně měnit zákon, který jinak komplikuje život dalším lidem, kteří se o své děti řádně starají, věnují se jim a ze svých soukromých důvodů je nechtějí dávat do školky. Nechme jim svobodu a „neznásilňujme“ je zbytečnými nařízeními. Nic tím nevyřešíme. Nezodpovědný rodič bude své dítě donekonečna omlouvat ze školky a místo bude blokováno pro dítě zodpovědného rodiče. A pro ty, kteří si myslím, že se tím vyřeší nedostatek míst pro děti, kteří chtějí chodit poslední rok před zahájením školní docházky do mateřské školy, tak se mýlí. Již nyní existuje zákon, který říká, že do mateřské školy musí být přijato dítě v posledním ročníku před nastoupením školní docházky. Takže každý, kdo o to skutečně stojí, může své dítě dát na poslední rok do mateřské školy a ona je musí přijmout.
S druhou otázkou, co vše se změnou zákona souvisí, se rojí celá řada dalších podotázek. Existuj-li domácí vzdělávání na základní škole, musí tato nabídka být umožněna i v mateřské škole. Když může být odklad školní docházky, bude moci být odklad i docházky do mateřské školy. Cítíte, že se dostáváme do absurdního kruhu nových a nových otázek.
Povinná školní docházka nebo povinné vzdělávání?
Osobně jsem zásadně proti zavedení povinné docházky dětí do posledního ročníku mateřské školy. Když odmyslím, že naprostá většina rodičů své děti do mateřské školy posílá, tak bych i nadále zanechal svobodu pro ty, kteří mají jiné plány.
Naopak bych v zákoně změnil větu „školní docházka je povinná“ za větu „vzdělávání dětí je povinné a tato povinnost leží na zákonných zástupcích dítěte“. Tím bychom zcela zlegalizovali domácí vzdělávání, jehož druhý stupeň je stále „experimentální“ a odpovědnost za vzdělání dětí zcela přenesli na rodiče. Jako speciální pedagog jsem v základní škole neustále řešil výchovné problémy dětí ve škole. Nicméně zákon nám mnoho prostoru nedával, naopak nám umožňoval jen mluvit a mluvit. Nicméně tito problematičtí nevychovaní jedinci narušovali kolektiv třídy a školy, přiváděli bezmocné pedagogy k šílenství a rodiče nám někdy ještě házeli klacky pod nohy. Vyloučení na určitou dobu ze školní docházky nabízí jisté řešení. Rodiče by pak sami doma museli zajistit vzdělávání svého dítěte. Jsem si vědom velkého zjednodušení celé problematiky, ale je to předmět k zamyšlení.
Zodpovědnost rodičů.
Já jako pedagog musím říci, že dobře vedené dítě v domácí školní přípravě, může podávat lepší výkony, za daleko menší časový úsek, než dítě ve škole. Doma se rodič věnuje svému jednomu nebo více dětem, může si čas přizpůsobit, kdežto ve škole se učitel musí věnovat 25 dětem, třeba i v nevhodné chvíli.
Takže jsem zásadně pro zcela jinou změnu. Změnu na povinné vzdělávání dítěte, ale tuto povinnost nechme na rodičích. Oni za své dítě nesou zodpovědnost. K uskutečnění tohoto bohulibého cíle, kterým je vzdělání jedince, nechť využijí státem nabízené možnosti, ale rozhodnutí nechme na nich.