Dovolil jsme si pro účely své úvahy částečně toto známé přísloví změnit a parafrázovat, abych vystihl obecně známý nešvar, který by se zjednodušeně mohl nazvat – pomluva. V následujících řádcích se podívám na tento fenomén podívat z více úhlů pohledu a slovo pomluva mi připadá jako nepřiměřeně velká zkratka, která přespříliš zavání zlým úmyslem. Slovník spisovné češtiny vysvětluje pojem pomluva, jako utrhačskou, nepravdivou zprávu s cílem někoho očernit, doslova zostudit. Osobně jsem přesvědčen, že ne vždy, když mluvíme o třetí osobě v její nepřítomnosti, se dopouštíme tohoto cíleného očerňování. Naopak chci věřit, že se často snažíme mluvit o třetí osobě s cílem pomoci. Přesto naše obliba mluvit o nepřítomných lidech není až tak nevinná a bezproblémová, jak by to mohlo vypadat, případně jak si to pro sebe omlouváme.
Pravděpodobně jste se již setkali se situací, kdy se sejdou dva dobří přátelé a po chvíli úvodního hovoru se ozve obligátní věta: „víš už to, že on – ona …“, a následuje důvěrná informace o někom, koho oba dobře znají. Nikdy jsem si nedělal přesnou statistiku, ale odhadl bych, že dobrých 50% našich rozhovorů se točí kolem třetích nepřítomných osob.
Je třeba si poctivě přiznat, že se asi zcela nelze vyvarovat mluvení o třetí osobě. Nakonec by to asi ani nebylo zcela přirozené. V okamžiku kdy sice sdělujeme informace o své osobě, ale další lidé v našem příběhu hrají podstatné role, nelze je vynechat. Proto je nutné zachovat si zdravý odstup a mít na mysli, že se nejedná o dogma. Proto, prosím, buďte tolerantní ke zkratkám, kterých bych se mohl a asi budu dopouštět. To činím jen z důvodů zjednodušení a zpřehlednění celého tématu. Rozhodně ne z důvodů mravokárných, protože sám autor této úvahy má dost másla na hlavě, aby mlčel a tiše se schoval. Zkusme tedy společně přemýšlet o tom za jakých okolností je mravné zmiňovat třetí osoby v našich rozhovorech, aniž bychom je zostuzovali a vystavovali nepříjemných pohledům.
Pokud bychom v této otázce byli dogmatiky, měli bychom hned první problém při výuce historie, kdy je zcela nezbytné komentovat jednání lidí, kteří tak či onak ovlivňovali běh událostí. Dále by bylo velkým problémem se vyjadřovat k věcem veřejným, jako je politika, I zde se nemůžeme vyvarovat hodnocení jednotlivých politiků, tedy třetích většinou nepřítomných osob. Zde se však již můžeme na moment zastavit u prvního problému, kterým je neschopnost rozlišovat mezi věcmi veřejnými a soukromými. Možná by se to dalo demonstrovat na rozdílu podávání informací solidním médiem a bulvárem. Je nutné zkoumat názory, rozhodnutí a jednání dotyčného politika, ale již se nemusíme bezostyšně hnípat v jeho soukromí. V případě politika je to pouze nechutné, ovšem v případě nám blízkého přítele to pravděpodobně způsobí velké bolesti a můžeme na velmi dlouhou dobu poškodit naše vztahy nebo ztratit přítele.
Zkusme tedy stanovit několik zlatých pravidel mluvení o třetích osobách. Výčet jistě nebude úplný, ale pro naši inspiraci dostačující. V první řadě si položím otázku, zda je nutné o nepřítomné osobě mluvit a zda by nebylo lepší mluvit s tou osobou přímo. Za druhé si zkusím odpovědět na to, jaký mám k dané osobě vztah. Zda ji mám rád, je-li mi lhostejná nebo ji dokonce nesnáším. Za třetí si představím sebe, jak by mi bylo, kdyby někdo takto a v těchto souvislostech mluvil o mně. Za další důvod by bylo možné označit potřebu maskování svých vlastních nedostatků a selhání. Třetí osoba se nám jeví jako vítaný obětní beránek, na kterého můžeme své selhání svalit nebo se za ni schovat. To dobře znají naše děti, když při přinesení pětky prohlašují, že ji „Karel“ dostal také.
Pokud jsem tedy zvážil, že je nezbytné o třetí osobě mluvit, zúžím své mluvení na nejnutnější informace, které o něm musím říci. Jeho činy hodnotím velmi opatrně, pokud možno pokud jsem jich byl sám přítomen. Pokud jsem o nich jen slyšel, tak musím být velmi obezřetný a vědět, jak dalece je můj zdroj důvěryhodný. Ještě větší problém při podávání informace nastává většinou v okamžiku, kdy začínáme hodnotit dotyčného motivy či rozhodnutí. Celé týmy odborníků zkoumají motivy a činy velikánů naší historie, a přesto se mnohdy nemohou shodnout. My jsme to naopak většinou „schopni zhodnotit“ jednou větou. Bojím se, že tím uděláme víc škody než užitku.
Buďme opatrní i na naše motivy, které navenek vypadají ušlechtile. Mnohdy své mluvení o druhých maskujeme jako přátelský zájem. On to skutečně může přátelský zájem být, ale nevhodně projevený v nepřítomnosti zmiňované osoby, může být dost zraňující. Staré okřídlené rčení „já to myslel dobře, chtěl jsem mu pomoci“ může dotyčnému, o které byla řeč, znít dost nelibě. Pokud mám o dotyčného takovou starost, tak zajdu za ním a nemluvím „za ním“ – myšleno za jeho zády.
Možná se nám stane, že nebudeme mít o čem mluvit s druhými, vyschne nám vděčné téma. Pak bude asi nejlepší mlčet, což možná bude mnohem přínosnější. Dnešní svět je stejně přesycen slovy a planým žvaněním. Tady asi obzvláště platí biblické přísloví: „Kdo je bez rozumu, pohrdá svým druhem, kdežto muž rozumný mlčí.“. Když toho budeme dbalí, tak se možná staneme, v duchu dalšího přísloví, rozumnými: „I pošetilec, když mlčí, může být pokládán za moudrého, nechá-li rty zavřené, za rozumného.“ Ono je opravdu velmi nesnadné, někdy možná i téměř nemožné, hodnotit něčí jednání a rozhodnutí, které činí viditelně. Natož je zhola nerozumné a bláhové si myslit, že jsem schopen rozumně okomentovat a hodnotit motivy, myšlenky či činy, které se odehrávají v nitru dotyčného.
Jeden můj přítel mě naučil a dodnes učí něčemu, co jsem si nazval jako „cudnost v mluvení“. Často společně trávíme dlouhé hodiny povídáním. Známe se řadu let a máme tedy množství společných zážitků, ale také množství společných přátel, což je i není výhoda. Výhoda je, že nás spousta věcí propojuje, nevýhoda je, že bychom lehce mohli sklouznout k „drbání společných známých“. Od jisté doby se právě tomuto vyhýbáme. Nikdy jsme si to neřekli, ale nějak jsme oboustranně vycítili nemravnost tohoto počínání a společný rozvor zaměřujeme jinam. Přestože mluvíme „jen“ o sobě, o svých problémech, plánech, zážitcích, tak nám témata rozhovorů nevysychají. Našli jsme zalíbení v rozhovorech o knihách, filmech, církvi, politice, umění, filosofii, teologii, plánech a prohrách. A stále si máme co říci. Třetí osoby se v našich rozhovorech vyskytují minimálně, buď jako anonymní figuranti našich vlastních příběhů nebo v podobě zběžného informativního sdělení, že jsem např. tohoto člověka po dlouhé době viděl. Jedna věc je na tomto báječná – člověk se v takovém vztahu cítí bezpečný, že při příštím setkání někoho s tímto člověkem se neoctnete na paletě jejich společného rozhovoru.
Může nastat situace, že velmi nutně potřebujeme složit břímě informace o někom třetím, která nás nesnesitelně tíží a nezměrně trápí. Nemohu-li se s dotyčným osobně sdílet, tak mohu najít důvěryhodného člověka, kterému se svěřím. Této osobě se v církvi říká – zpovědník. V katolické církvi je takový člověk vázán slibem mlčení, což by mělo být závazné i pro nekněze v nekatolických církvích. U takto zralého jedince je záruka, že se svěřené břemeno nedostane dále v podobě „zajímavé informace“. Navíc zkušený zpovědník umí jednat se svěřujícím se. Vyslechne, povzbudí, ale minimálně komentuje a nerýpe se ve svěřovaných sděleních, zvláště pokud se týkají další osoby. Rozhodně se jedná o důvěrný, niko-li kolektivní rozhovor.
Existují jisté výjimky, kde je nutné porušit mnohá výše uvedená pravidla a na příklad adresně varovat před nebezpečnou osobou, která by mohla druhé ohrožovat na životě či jinak výrazně ublížit.
Čtenář, který zná autora těchto řádků osobně, tak nyní může ironicky utrousit něco o potrefené huse, která se ozývá. Bude mít naprostou pravdu. Proto autor těchto řádků prosí, až jej někdy uslyšíte opět mluvit o třetí osobě, jak ji hodnotí a dělá se chytrým, tak mu dejte pár facek, aby se rychle vzpamatoval.