Dovolím si začít trochu školometsky citací zákona. Považuji to za jakýsi odrazový můstek pro další uvažování o daném tématu. V § 33 školského zákona se popisují cíle předškolního vzdělávání: „Předškolní vzdělávání podporuje rozvoj osobnosti dítěte předškolního věku, podílí se na jeho zdravém citovém, rozumovém a tělesném rozvoji a na osvojení základních pravidel chování, základních životních hodnot a mezilidských vztahů. Předškolní vzdělávání vytváří základní předpoklady pro pokračování ve vzdělávání. Předškolní vzdělávání napomáhá vyrovnávat nerovnoměrnosti vývoje dětí před vstupem do základního vzdělávání a poskytuje speciálně pedagogickou péči dětem se speciálními vzdělávacími potřebami.“ Jasně zde stojí, že se jedná o podporu rozvoje dítěte a přípravu na další vzdělání. Jedná se o odbornou pedagogickou práci, nejde o „hlídání dětí“, když rodiče nemají čas. Skutečnost, že je to tak velkou částí veřejností vnímáno, je doklad toho, že je načase o tomto tématu zeširoka diskutovat.
Hlouběji se nebudu zabývat nápady typu „dvouleté děti do školek“, protože to považuji za zcela zcestné a nedokážu se ubránit pocitu, že to vymýšlí nějaký byrokratický mozek od pomyslného zeleného stolu či zoufalé matky samoživitelky. Ale nemůže to napadnout člověka z praxe, který alespoň jeden den strávil v mateřské školce se třídou plnou malých dětí.
Leckterá maminka toužící již vydělávat peníze by mohla oprávněně namítnout, že mateřská škola je veřejná služba placená z našich daní, a proto by měla především naplňovat naše potřeby. To je jistě pravda. Nicméně jako každá služba je určena určitému typu koncového uživatele. Podobně jako pro vstup na střední či vysokou školu je nutné splnit jisté intelektové předpoklady, v případě mateřských škol jde o předpoklady sociálně-psychické vyspělosti.
Třetí rok je hraniční
Základní vývojová psychologie popisuje vývoj člověka v různých etapách. Jedním z možných dělení v dětském věku jsou jakési tříleté etapy. Profesor Matějček k tomu říká: „Po třetím roce bývají děti schopné překročit hranice svého zajištěného domova a vstoupit do nového společenského prostoru, jímž je mateřská škola a společenství.“ (Matějček, Z., Jeden pohled na vztahy v předškolním věku, 2003, str. 457) Je tedy zřejmé, že dítě teprve po svých třetích narozeninách začíná být schopné opustit svoji primární rodinu a vstoupit do širší vrstevnické skupiny. Je to však vysoce individuální, co zvládne jedno dítě ve třech letech jiné zvládne ve čtyřech. Mluvíme zde především o sociální a psychické zralosti dítěte. Není tedy možné úderem třetích narozenin „popadnout“ dítě a strčit je za bránu školky. Je nutné mít na paměti, že se jedná o postupný přechod. Nejprve na pár hodin a postupně na delší období. Abych byl konkrétní, pro většinu dětí mezi 3. a 4. narozeninami by se mělo jednat spíš o dopolední program, bez spaní ve školce.
Nárazový přechod pro dítě do poměrně velkého kolektivu dětí (zpravidla 25 dětí) je psychicky náročný. Dále do hry vstupují další dospělé osoby, kterými se dítě cítí mnohem více ohrožené, než stejně silnými vrstevníky. Dítě tříleté a starší začíná stále více vyhledávat kolektiv vrstevníků, ale zpravidla do svých 4. narozenin mu zcela dostačuje vrstevnická skupina dětí hrajících si dopoledne na hřišti. Pokud již musí do školky, tak na pár hodin, ale ne na 8 a více. Osobně považuji odložení tříletého dítěte v sedm ráno ve školce a vyzvednutí v pět za téměř týrání dítěte. Profesorka Marie Vágnerová k tomu píše: „Nástup do mateřské školky vyžaduje zralost a připravenost. Doba kdy je dítě schopné zůstat po značnou část dne samo v cizím prostředí a přizpůsobit se jeho nárokům, bývá individuálně různá, pohybuje se v rozmezí celého předškolního věku, mezi 4.-5. rokem zvládne tuto zátěž většina z nich.“ (Vágnerová M., Vývojová psychologie I, 2005, str. 211).
Nemohu se ubránit pocitu, že se vracíme v čase proti proudu do dob vrcholného socialistického budování, kdy kolektivní výchova hrdě začínala od jesliček a hrdě se propagovalo, jak je to úžasné, že matka může jít do zaměstnání a budovat svoji socialistickou vlast. Dnes sice neodchází budovat světlé zítřky, ale svoji kariéru či vydělávat na splácení hypotéky. Politický tlak vystřídal ekonomický. Z toho je již patrné, že odkládání dětí do kolektivní výchovy není v zájmu dětí, ale rodičů. Z výchovného a vzdělávacího zařízení se stává levné „hlídání dětí“. Je to však opravdu cíl, ke kterému se chceme přiblížit?
Kolektivní výchova
V polovině devadesátých let jsem s radostí sledoval trend mnoha matek zůstat se svými dětmi doma co nejdéle. Dokonce se začalo objevovat vzdělávání dětí i na základní škole. Nemyslím, že je to pro každého, ale je to zajímavá alternativa. Zmizely jesle. Dítě se opět začalo vyskytovat tam, kam patří – v rodině. Škoda, že se tento trend zastavil a začaly se opět objevovat stesky po jesličkách a volá se po možnosti umisťovat mladší děti do školek.
Již klasik české, ale i světové pedagogiky, Jan Amos Komenský ve svém Informatoriu školy mateřské předpokládá, že dítě do školní docházky, jejíž začátek stanoví na šestý rok dítěte, je vychováváno matkou. Ani takový vizionář jako byl on, nepředpokládal, že by menší děti byly vsazovány do kolektivních zařízení. Osobně jsem přesvědčen, že tříleté dítě ve většině případech není zralé na odloučení od matky. Dítě toto odloučení přežije, ale to snad není poslání mateřských školek. Nechtěl bych snižovat poslání této instituce na úroveň pouhého hlídání dětí.
Není bez zajímavosti sledovat trend vymýšlení různých programu pro předškolní vzdělávání, např. Začít spolu apod., které se snaží z frontální výuky vybudovat individuální přístup k dítěti. Vypadá to nádherně, ale je to malinko postavené na hlavu. My se snažíme složitě vybudovat něco, co rodina poskytuje zcela samozřejmě a přirozeně. Vtahování dětí do světa dospělých tím, že dítě pomáhá a inspiruje se světem dospělých.
Školka pro dítě nebo pro rodiče
Dnes je asi jen málo rodin, kdy se manželé odváží žít z jednoho příjmu. Buď je to nereálné, nebo žena potřebuje budovat svoji profesní kariéru a nechce svůj drahocenný čas ztrácet s dítětem. Polemizovat s jedním či druhým důvodem je velmi problematické, protože to zavádí moralizováním a to, jak si asi upřímně přiznáme všichni, nesnáší každý z nás. Přesto si každý rodič musí položit otázku – dítě nebo rodič chce, aby dítě šlo do školky?
Je nutné si srovnat důvody hovořící pro vstup do školky, mezi nejvýznamnější patří možnost srovnání s vrstevníky. Ale také musíme zvážit důvody vedoucí k opatrnosti. Dítě ve třech letech potřebuje především matku, ta mu nejlépe rozumí, dlouhý čas mimo domov je vyčerpávající, kontakt s cizími dospělými lidmi je zatěžující, ve školce nikdy nelze plně pokrýt individuální potřeby jednotlivého dítěte.
Čas na změnu společenského klimatu
Myslím, že je na čase, abychom vedle zvyšování ekonomické úrovně naší společnosti, také zvyšovali úroveň občansky přívětivou. Možná lobovali u svých zastupitelů v parlamentu, že chceme pružné pracovní vztahy, které nám dovolí starat se o své blízké, ať maličké nebo staré. Právě péče o tyto dvě skupiny již ve starověku byly lakmusovým papírkem kvality a vyspělosti společenství. Je nutné mluvit o alternativách, jako pružná pracovní doba, částečné úvazky, firemní školky, kde matka bude s dítětem v kontaktu v průběhu dne, delší a rozložená mateřská dovolená.