Sleduji-li kvas změn v oblasti školství, mám z toho radost, jindy jsem naopak poněkud rozpačitý. Změny jsou nutné, reforma by měla v pravidelných cyklech přicházet. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že změny potřebují minimálně deset let, než je učitelé vstřebají a ony změny se postupně zakoření a vstřebají do života škol. Otázkou však je, zda je nutné činit ve všem změny, případně zda každá změna vede k dobrému. Rozhodně nechci patřit k neustálým reptalům, kteří jen poukazují na nedostatky a pozitivní změny vnímají jako samozřejmost. Rozhodně s povděkem kvituji obrovský posun, kterým celé školství prošlo od dob pády vlády komunistů.
Kdo neumí, ten učí?
V tuto chvíli bych se rád pozastavil a zamyslel nad samotnou otázkou „vzdělanosti“ učitelů. Všichni se pravděpodobně shodneme, že chceme mít dobré a vzdělané učitele, kteří budou kvalitně vyučovat naše děti. Určitě si nepřejeme, aby platilo staré známé pořekadlo: „Kdo umí, ten umí, kdo neumí, ten učí.“ Je dozajista dobře, že u učitelů klademe důraz nejen na kvalitní vzdělání, ale neustálé sebevzdělávání se. Tedy princip celoživotního učení, učení se nám učitelům stává jakýmsi koníčkem. Nicméně otázkou je, jak „vysokého“ vzdělání je nutné dosáhnout. Před tím, než se nad tím zamyslím, bych rád připomněl jednu zásadu, kterou v hlavě nosím již od doby svého studia. Tato zásada říká, že schopnosti dobrého učitele jsou tvořeny z 50 % vzděláním a z dalších 50 % učitelským talentem. Je to onen dar od Pána Boha, který nikdo na fakultě nezíská a v apatyce nekoupí. Buď jej máte, nebo nemáte. Bez něj můžete být vzdělaný učitel, ale dobrý asi nebudete. Zkušeností nabytou praxí se učitel zlepšuje, získává dovednosti, ale pokud tam není ona jiskra talentu, tak to vždy bude vrzat mezi ním a žáky.
Jak vysoké má vzdělání být?
Kam tím směřuji? Mnoho učitelů získá vzdělání, ale mnoho jich díky platovému „neohodnocení“ ze školy odejde, zvláště muži, jak je obecně známo. Proto si nemůžeme dovolit plýtvat těmi dobrými učiteli, které v současné době máme. Nemůžeme díky rozmaru ministerských úředníků, kteří nastaví nějaká pravidla „nutného“ vzdělání, ztrácet dobré učitele praktiky. Zkusme si to tedy rozebrat konkrétně. Dnes podle nového zákona o vzdělání učitelů je nutné mít vysokoškolské vzdělání. Zde však nastává jistý problém, jak vysoké je nutné mít vysokoškolské vzdělání? Nyní je nutné magisterské vzdělání. Proč? Nestačilo by pro mateřskou a základní školu bakalářské, tříleté vysokoškolské vzdělání? Nemělo by být magisterské studium spíše zaměřeno do oblasti středního a následně vysokoškolského vzdělání? Neměl by magisterský titul mít hodnotu pro další, spíše akademickou dráhu? Mám pocit, že dochází k inflaci vzdělání, protože bakalářský titul dnes nemá v praxi téměř žádnou hodnotu, byť čistě teoreticky je to vysokoškolský titul.
Pro diplom spolu s důchodovým výměrem?
Tímto se dostávám k otázce, co s učiteli, kteří jsou na školách již 15, 20 a více let, ale nemají onu kýženou zkratku Mgr. před jménem? Učení je baví, jsou dobří v tom, co dělají, svoji práci milují a hlavně ji umí. Jsou to učitelé, kteří začali učit před dvaceti a více lety, získali zkušenosti, děti je mnohdy milují a oni svoji práci umí skvěle. Jenže nemají onen kýžený titul. Zkrátka doba minulá jim učit umožnila, ale najednou dochází ke změně pravidel. Co s takovými učiteli, kteří mnohdy patří k opoře školy, k těm z nejlepších na škole? Představte si, že by si dnes takový učitel měl vystudovat vysokou školu. Je mu kolem padesáti, má rodinu, je zatížen množstvím odpovědností, je mnohem méně odolný zátěži, kterou představuje studium se svojí nekonečnou sérií zkoušek. Skončí, půjde si pro diplom spolu s důchodovým výměrem. Mám pocit, že to se již nacházíme na půdě cimrmanovského divadla.
Kejkle, za které by se nemusel stydět Jára Cimrman
Další nelehký problém, který musí tento „nedovzdělaný“ učitel řešit, je, kterou školu si má vybrat? Již patnáct, dvacet či dvacet pět let učí konkrétní předmět, najednou však zjistí, že jeho obor je možné studovat pouze v denním studiu. Jenže on musí chodit do práce, starat se o rodinu, potřebuje tedy dálkové studium. Ale dálkové studium nabízí jen zcela jiné obory, např. studium učitelství prvního stupně. Co s tím však má dělat učitel na druhém stupni? Vystuduje první stupeň, pak se domluví s paní ředitelkou, že odučí jednu hodinu týdně na prvním stupni a dále bude učit na druhém stupni. Vskutku řešení, za které by se nemusel stydět ani Šalamoun, v našich podmínkách bych jej spíš opět zařadil do kategorie Jára Cimrman.
Duch zákona, či jen litera?
Přimlouval bych se, aby nebyla měněna pravidla během hry. Pro nové uchazeče o učitelské povolání nastavme pravidla jednoho z výše zmíněných vysokoškolských vzdělání. Pro ty stávající učitele bez titulu ponechme jisté kompetence v rukou ředitele školy, aby, pokud si je chce ponechat, jim mohl prominout vzdělání. Ne ministerský úředník, ale ředitel v praxi ví, kdo je schopný dětem prospívat nejvíce. Stále mi na mysl přichází rozdíl mezi literou zákona a duchem zákona. Zákony jsou nutné, aby nám dávaly pravidla pro život. Bez těchto pravidel bychom byli jen těžko schopni soužití. Tato pravidla však stanovují lidé a měla by lidem sloužit. Nesmějí se stát bičem pro ty, kteří se ničím neprovinili. Nesmíme se stát technokraty, kteří lpí na písmenkách, liteře psaného zákona. Zákon nám má být pomocníkem, ale nesmí se nám stát vládcem. Je nutné vždy pamatovat na nutné výjimky v zákoně a dopředu je připustit a následně umožnit. Zákon o vysokoškolském vzdělání učitelů je velmi dobrý, dokonce velmi důležitý, ale ne každý se do něj vejde. Nenechme, aby zákon ubíjel život a vyháněl dobré učitele, kteří dobře učí naše děti.