Pasťák jako past
Pokud se vysloví výchovné zařízení pro mládež nebo lidově pasťák, tak i naprostý nezasvěcený laik si vybaví jakési vězení pro děti či mládež. Je to představa do značné míry nepřesná, ale pravdivá v tom, že je to zařízení z části represivní a z části výchovné. Represe spočívá v omezení volného pohybu dětí a dospívající mládeže a výchova se naopak pokouší nastavit zrcadlo jejich chování.
Asi by stálo za to podniknout výzkumnou cestu za tím, kde se vzalo slovo „pasťák“. Oficiální slovníky na to odpověď nedávají. Tak si musíme vystačit s lidovou moudrostí, která nám napovídá, že se jedná o jakousi past, do které se mladý člověk dostal a neví jak z ní. Otázkou pak zůstává, zda do pasti se dostal před umístěním do výchovného zařízení nebo v něm?
Současný systém ústavní výchovy
Současný stav upravuje zákon 109/2002 o výkonu ústavní výchovy, který popisuje čtyři základní zařízení zabývající se ústavní výchovou. Jedná se o Diagnostický ústav, dětský domov, Dětský domov se školou a Výchovný ústav. Pro neodborníka jsou tyto názvy naprosto neprůhledné a jen s obtížemi si pod nimi něco představí. Ve zkratce představím jednotlivá zařízení. Diagnostický ústav je zařízení pro krátkodobý, nejvíce tříměsíční pobyt dítěte, u kterého nastaly výchovné problémy. Zde je dítě podrobeno diagnostice a rozhodne se, kam bude dále umístěno. Klasický dětský domov je určen prvořadě dětem, o které nemají rodiče nebo o ně není řádně postaráno zákonnými rodiči. Nás budou zajímat poslední dvě zařízení – Dětský domov se školou (dále jen DDŠ) a Výchovný ústav (VÚ).
Do těchto výchovných zařízení jsou umisťovány tzv. zlobivé děti, tedy děti, které mají významné výchovné problémy překračující hranu zákona. DDŠ oproti běžnému DD má ve svém dodatku „se školou“, což ukazuje, že na rozdíl od klasických Dětských domovů, kde děti docházejí do běžné školy, je v tomto zařízení škola přímo umístěna.
Zařízení výchovného zařízení je rozděleno na školské zařízení a internátní část. Ve škole působí klasičtí nebo speciální pedagogové, v internátním zařízení denní a noční vychovatelé. Výchovné ústavy a DDŠ bývají umístěn, jak ve městech, tak na vesnicích. Již tím je dána určitá specifičnost zařízení se všemi s tím spojenými klady i zápory. Samotný objekt dětského domova se skládá z několika budov. V centrální budově je umístěna škola a internáty. Dle typu zařízení to mohu být internáty dívčí nebo chlapecké, případně oba typy. Dále je zde budova jídelny, tělocvičny či dílny. Kolem budov bývá zahrada, ve které je mimo jiné umístěny sportovní hřiště, odpočinkové zóny či záhony na pěstování zeleniny či květin.
Pracovníci výchovných zařízení
Hlavní část práce spočívá na vychovatelích, kteří se zde střídají ve službách 24 hodin denně. Průběh své služby denní i noční vychovatelé zaznamenávají do knihy, kde si ji navazující směna přečte a seznámí se s aktuální situací v zařízení. Zkušený vychovatel již při překročení prahu zařízení nasaje jeho atmosféru a vycítí zda je klidná či zjitřená nějakým problémem. Každá doba dne i noci má svá specifika a režimem dané činnosti. Celý čas je pevně strukturovaný. Klienti zařízení mají své osobní volno, které si v rámci daných pravidel mohou naplnit libovolnou činností. Pro bližší představu si zkusme načrtnout denní režim v průměrném výchovném zařízení.
Buzení klientů probíhá kolem půl až sedmé hodiny, následně se jdou všichni umýt a připravit věci na odchod do školy. Před odchodem na snídani proběhnou lehké ranní úklidy (stlaní, vynesení košů, vytření umyvárny…). Po snídani se klienti odeberou do školy, která je v areálu zařízení nebo samostatně odejdou do střední školy, která bývá mimo areál zařízení. To vše dle typu výchovného zařízení. Po ukončení školná výuky a obědě si klienty přebírají denní vychovatelé. Ta zpravidla končí kolem 21 hodiny předáním služby nočnímu vychovateli. O víkendu je služba denního vychovatele od 8:00 do 20:00 hodin. V této době vychovatel s dětmi provozuje řadu aktivit – dohlíží na jejich samostudium a pomáhá jim s učebními problémy, sportuje, vykovává volnočasové aktivity, provádí úklidy internátu a školy, dohlíží na trávení volného času klientů. Oproti tomu noční vychovatel po seznámení se situací, přebírám děti na jejich pokojích, kde mají klidový režim do večerky, která je ve 21:30. Následně musí zajistit noční klid a ticho na ložnicích, aby mohly děti spát do budíčku.
Průběh a systém výchovné práce
Základním motivačním prostředkem je bodový systém. Klient každý den dostává přidělený pevný počet bodů a dle výše počtu bodů jsou děti zařazovány do tří skupin, kde mají různé výhody či nevýhody (např. vycházka, dívání na TV…). Bodovací systém je založen jak na kladné motivaci. Klient má přidělené body a ty mu umožňují být v nejlepší skupině se všemi výhodami. Svým chováním může získat body další, ale také je může ztratit.
Tento systém je má naučit řádu. Většina klientů přicházející do zařízení mají velmi slabé sociální a morální návyky, protože často přicházejí ze slabého sociálního prostředí, kde byly málo nebo vůbec vychovávány k dodržování společensky uznávaných norem. Děti se tudíž často chovají podle „zákonu džungle“, jak to vidí u svých vrstevníků nebo ve špatných filmech. Hodnoty jako právo, pravda, čest, statečnost jsou pro ně mlhavé a téměř nesrozumitelné nebo výrazně pokřivené.
U většiny klientů chybí jakákoliv představa o jejich budoucnosti, nedokážou mít reálné životní cíle. Buď se výrazně přeceňují nebo naopak silně podceňují. Chybí jim schopnost rozumě zvažovat své schopnosti. Jsou zvyklé přemýšlet o přítomnosti, kdy se většinou trápí skutečností, že nemohou mít tolik vytouženou volnost, jako jejich vrstevníci doma. Jen velmi obtížně se smiřují se skutečností, že pobyt v ústavu jim umožňuje pozvolné zapojení zpět do společnosti a umožňuje jim získat vzdělání, které budou v budoucnosti nutně potřebovat. Nicméně při pravidelném vysvětlování a dostatečné motivaci jsou ochotni přistoupit na spolupráci s pedagogickými pracovníky. Čím lepší mají zázemí ve své rodině, tím lépe zvládají proces socializace a jsou schopni uvažovat o svém budoucím povolání a životním úkolu.
Základní cíle ve výchově dětí by se daly shrnout do třech oblastí: Pravidelný režim, dokončení školní docházky a sebekritický pohled na své chování. Pravidelný režim většina z nich ze své původní rodiny neznala. Ten jim umožňuje prohloubit si nebo se naučit návyky, které dříve neměli. Jedná se především o pravidelný denní cyklus, pravidelnou docházku do školy, hygienické a pracovní návyky, smysluplné trávená osobního volna.
Dalším důležitým cílem zařízení je umožnění dokončení školní docházky. Pro klientovo smysluplné uchycení se v životě je důležité, aby minimálně dokončilo základní školní docházku. Přísným režimem, kdy dítě je dvacet čtyři hodin pod dohledem dospělých a škola je umístěna přímo v areálu zařízení, je zajištěno, že dítě dochází pravidelně do školy a nemůže se škole vyhýbat. Systém samostudia, kdy dítě je kontrolováno vychovateli, napomáhá, aby se naučilo alespoň to nejdůležitější základní učivo.
Pravidelný kontakt se sociální pracovnicí, psychologem a vychovateli napomáhá klientům sebekriticky nahlížet na své jednání a chování. Výchovní pracovníci se snaží dovést dítě k tomu, aby vyvodilo důsledky ze svého chování a získalo touho jej pozitivně změnit.
Zlepšení současné praxe
Jako vždy a všude je stále co zlepšovat. Na tomto místě by bylo možné uvést celou řadu dílčích připomínek k vylepšování současného systému. Mohli bychom uvažovat o vylepšení nakládání s penězi, kdy je klienty nutné vést k umění hospodařit se svěřenými penězi. Většinou neznají jejich hodnotu a nakupují si za ně naprosté hlouposti nebo cigarety. Proto by měli vykazovat skrze účtenky za co peníze utratili. Pokud by tak nečinili, museli by jít nakupovat pouze s vychovatelem. Také by bylo dobré, kdyby si vedly svůj peněžní deník, který by musely předkládat ke kontrole.
Dále by bylo dobré vést je více k osobní odpovědnosti za hodnoty, které je obklopují. Nezřídka dochází ke svévolnému ničení zařízení v budově školy a internátu. Klienti nenesou téměř žádnou hmotnou zodpovědnost, takže je netrápí, když něco zničí. Většinou nemají ani ponětí o hodnotě věcí, které ničí. Mohli by se částečně podílet na uhrazení opravy rozbitých věcí. Jelikož dostávají své kapesné, tak by jim mohla být poměrná částka z tohoto kapesného strhávána.
Bylo by je možné více vést k praktickým činnostem. Vzhledem k časté přítomnosti zahrady, kuchyně a dílen by nebylo špatné, kdyby větší složku naplnění času tvořily praktické činnosti. Klienti by mohli pomáhat v kuchyni, pěstovat zeleninu na zahrádce, opravovat věci, které rozbili či zničili, chovat drobná zemědělská zvířata.
Bodovací hodnotící systém se v zásadě jeví jako vhodná motivace. Možná by bylo zajímavé zavedení alternativních postihů, např. běhání po ránu za nedovolené kouření, o čemž by se sami klienti mohli dobrovolně rozhodnout. Jedinec nejenže je potrestán, ale udělá něco pro své zdraví.
Novela zákona 383/2005, kterým se mění zákon 109/2002 umožňuje zmenšení skupin v DDŠ až na 6 klientů. Využil bych této možnosti a počet klientů na skupině bych snížil. Daleko lépe se pracuje s menší skupinou, která se mnohem více přibližuje ideálu „rodinné buňky“. Jednotliví členové mají k sobě blíže, je možnost lepší komunikace.
Návrh změny výchovného systému
Nicméně na místo oprašování současného systému bych se přikláněl k radikálnější a podle mého systémovější změně. Současná společenská situace je velmi nakloněna k dodržování práv dětí, což je samozřejmě naprosto v pořádku. V případech dětí, které mají výrazné výchovné problémy, se však můžeme dostat trochu do schizofrenické situace. Na jednu stranu zoufale chceme chránit práva těchto dětí, na druhou stranu je chceme převychovat. Každá výchova především stojí na pozitivní motivaci, ale neobejde se bez represí, tedy trestů. V běžné fungující rodině výchova probíhá přirozeným prolínáním pochvaly a napomenutí.
Jenže u klientů, které se dostávají za hranu zákona a svým chování výrazně vybočují ze zdravého průměru musí nastoupit důraznější prostředky. Promiňte, ale uvedu jakýsi příměr, který nedokonale a přeci jen vystihuje jádro problému: Na tyto děti je nutné se dívat jako na nemocné pacienty se zhoubným nádorem, kteří jsou nuceni podstoupit léčbu. Normální je do lidského těla neřezat, ale u těchto pacientů je to nezbytné. Je nutné použít invazivní metody ozařování či chemoterapie, aby byli uzdraveni. Svým způsobem je jim ubližováno, jsou omezeni na své svobodě, ale to za účelem jejich opětovného zapojení do normálního života.
Výchovný přístup k těmto dětem se musí zásadně odlišovat od přístupu k dětem, které tyto závažné výchovné problémy nemají. Velkým problémem u dětí umístěných do výchovných zařízení je to, že tyto děti velmi dobře znají svá práva, na kterých vytrvale lpí, ale striktně odmítají plnit své povinnosti. Cílem léčby těchto dětí je, aby se naučili, že každé právo je podloženo povinností. Odmítám-li povinnosti, ztrácím nárok na uplatnění svých práv.
Jelikož klasické výchovné přístupy ve většině případů dlouhodobě selhávají, navrhuji systém dočasného řízeného omezení určitých dětských práv, což by mělo vést k pochopení nutnosti vzít odpovědnost za svůj život do vlastních rukou. Uvědomuji si, že se dostávám na velmi tenký led, ale cítím, že je nutné začít na toto téma diskusi, než nám tento problém přeroste přes hlavu. Nejsem příznivec pouhých represí, které jak jsem přesvědčen dlouhodobě k ničemu nevedou. Nicméně je jimi nutno začít a následně navázat na motivační systém práv a pochval.
Navrhuji takzvaný systém čtyř úrovňového oboustranně prostupného systému výchovných ústavů pro děti a mládež. Tento systém by mohl být označen písmeny A, B, C a D. Ústavy v kategorii A by byla zařízení velmi podobná výše popisovanému zařízení. Každé další zařízení by svým způsobem upírala omezovala práva klienta, ale stále více by je podmiňovala větší spoluúčastí klienta. V praxi by to znamenalo omezování možnosti volného pobytu, ale také menší výchovná skupina, aby vychovatel se mohl intenzivněji věnovat jednotlivci. Takže např. v kategorii D by to byl jeden až dva klienti ve skupině. Dále by to molo být omezení financí, méně pohodlné ubytování, omezení možnosti zábavy ve volném čase (místo televize jen možnost četby). Každý klient by byl dopředu seznáme s jasnými pravidly, které vedou k sestupu do přísnější kategorie, případně které vedou k vzestupu do vyšší kategorie.
Zásadním smyslem tohoto systému by byla přivedení klientů k uvědomění si nutnosti převzít odpovědnost za svůj život. K tomu by jim bylo nápomocná jasná pravidla, znemožnění vytvoření „part“, kde se jednotliví členové posilují v asociálním chování. Tyto party by byly narušovány přesouváním klientů. Klient by zůstával osamocen ve své odpovědnosti za svůj život. Dále by byl neustále konfrontován s realitou, že dosažení jakéhokoliv práva pro sebe se pojí s povinností.
V ústavech kategorie C a hlavně D by klienti byli v poměrně malých skupinkách, volný pobyt by byl téměř omezen, povinnosti by značně převažovaly nad volným časem, ten by byl převážně vyplněn klidovými aktivitami (např. četba, klidová meditativní hudba). Každé právo (např. měkčí lůžko, možnost sportu) by si klient musel zasloužit plněním svých povinností.
Tento přísnější, do jisté míry represivní systém, byl měl vyvážit dnešní benevolentní, ale velmi málo účinný systém ústavní výchovné péče. V žádném případě by zde neměla místo šikana, fyzické tresty či psychický nátlak, ale naopak by existoval průhledný systém hodnocení. Tito mladí lidé nutně potřebují zakusit důsledky svého chování. Je nutné, aby zažili, že každé právo je vykoupeno povinností.